pům vývoje situace: 1. jeden z partnerů konvertuje k náboženství druhého

partnera, 2. oba partneři si udržují vlastní víru a nesnaží se zasahovat do pře–

svědčení a praktikování druhého, nebo 3. oba partneři se odkloní od svých

náboženských přesvědčení a buď se usadí v nějakém třetím, společném typu,

nebo přestanou být stoupenci jakéhokoli formálního náboženství. 

Rozdíly v názorech na budoucí výchovu dětí se podle Romana (1997)

objevují už nějakou dobu před svatbou. Antropolog William Caudill (cit.

podle Mann, Waldron, 1977) porovnával rysy mateřské výchovy dětí v Ja–

ponsku a USA. Americká matka podle něj od počátku své dítě vnímá jako

autonomní individuum s vlastními potřebami, kterému pomáhá vyjadřovat

se skrze důraz na vokální komunikaci. Nezávislost kojence je vyjadřována

vlastní postýlkou, ve které dítě spí již brzy po narození. Pravidlem je i brz–

ké odstavení dítěte a učení, jak se má krmit samo. Americká matka také

podle Caudilla vítá dětský průzkum jeho fyzického okolí, brzy podporuje

trénink chození na nočník a posléze na mísu. Obecně tento způsob výcho–

vy považuje autor za zaměřený primárně na formování jáství dítěte. V kon–

trastu s tím vnímá japonská matka své dítě spíš jako rozšíření sebe samé.

Hranice jáství dítěte jsou neostré, kojenec nemusí tolik hlasově vyjadřovat

své potřeby, neboť matka je s ním natolik spojená, že předpokládá jejich

znalost. Větší důraz je kladen na tělovou neverbální komunikaci. Nezávislé

akce dítěte (jako průzkum okolí) nejsou příliš podporovány, dítě spí s mat–

kou v jedné posteli. 

Postoj a preference ve výchově dětí odrážejí v interkulturním páru jednak

otázku jazyka, jaký by se mělo dítě učit (popřípadě jak nakombinovat ma–

teřské jazyky obou rodičů), dále se však jedná o rodičovské výchovné styly,

jejichž forma může být odlišná a v některých případech až konfliktní u jed–

noho a druhého rodiče, aktuální se ale mohou stát i mnohá jiná témata spo–

jená s dětmi, jako je již výše zmíněná délka doby kojení, forma a častost fy–

zického kontaktu s dítětem, způsob a frekvence, jak se rodiče dítěti věnují,

nároky na rychlost vývoje potomka a podobně. Dítě takříkajíc vnáší třetí

kulturu do už bikulturního svazku svých rodičů. Podle Romana se neshody

kolem výchovy dětí a přístupu k nim objevují hlavně na třech úrovních:

1. úroveň hodnotových preferencí, která určuje, co je správné a co nikoli,

a ovlivňuje základní principy chování dítěte, 2. učební a disciplinární úro–

veň, nejčastější otázky se vážou k formě a míře trestání zlobivého potomka,

v souvislosti s různým pojetím a rozsahem rodičovské autority a neméně

i s rodovými stereotypy, chápanými v různých kulturách různě. Romano

110